Co mě štve na autech a kolem nich: Rozpálené auto

desert_sunA teď jeden vskutku aktuální. Léto je tady a spolu s ním úmorné, hnusné a všudypřítomné vedro. Půlka národa odtáhla do Chorvatska a ta druhá se těsní na přeplněných koupalištích, plných špinavé moči, ve které se ještě tu a tam najde stopové množství čisté vody. A potom jsem tu já a nechci nic jiného, než sednout do auta a někam jet.

Jenže to může být výrazně náročnější, než se to na první pohled zdá. Kdo nemá to štěstí parkovat auto neustále v podzemních garážích (a navíc kdo by tam pořád jezdil, když třeba odstavuje auto jen na chvíli), tomu nezbývá nic jiného, než vystavit svého plechového mazlíka slunečním paprskům. A právě tady vyvstává ten problém.

Rozpálenou savanou kráčím ke svému (ještě ke všemu tmavému) vozu a už zdálky tuším, že je zle. Stačí půlhodinka, aby se z kdysi pohodlného interiéru stal náhle zcela neobyvatelný prostor. Hned po otevření dveří mi nafackuje vlna horkého vzduchu jako z trouby, jen s tím rozdílem, že tenhle je jako bonus ještě pořádně zatuchlý. Opatrně usednout do rozpálené sedačky, a za doprovodu tryskajícího potu ještě s otevřenými dveřmi nastartovat, stáhnout okna, větrák na plno a co nejrychleji se rozjet a rozproudit vzduch. To vše samozřejmě při snaze co nejméně se dotýkat ovládacích prvků, protože třeba takový volant, umí se na sluníčku uvést do stavu, kdy se nedá udržet v ruce. O fešných kovových hlavicích řadicích pák ani nemluvě.

No a v zimě si dáme pro změnu fňukání na téma, jaká je v tom pitomém autě zima.